čtvrtek 29. prosince 2016

Jaké to je studovat FAMU?

Od prvního října tohoto roku jsem začala studovat FAMU. Konkrétně to je Filmová a televizní akademie muzických umění. Je to zvláštní škola. Proto jsem se zde rozhodla shrnout svoje dojmy za první semestr, i když je to možná troufalé vzhledem k tomu, že mě teprve čeká zkouškové.

FAMU je mýtus. Několikrát se umístila jako nejlepší filmová škola Evropy a většinou se pohybuje na prvních čtyřech příčkách, ve světovém měřítku spadá do první desítky. Dostane se zhruba desetina uchazečů. Skoro nikdo se nedostane napoprvé, jsou lidé, co se tam hlásí pět let za sebou. Kolem FAMU se nese pozlátko prestiže a jistého vysněného světa, kam se nedostane každý. Na druhou stranu se o ní říká, že nepřináší žádné uplatnění. Že se tam studenti nutí dělat nesmyslné pseudoumělecké bláboly, které nemají ve světě mimo školu šanci a nikdo jim nerozumí. Každopádně se o FAMU hodně mluví. A nikdo přesně neví, co se tam děje.

FAMU je sekta. Vztahy na FAMU jsem hodně jiné oproti tomu, co jsem poznala na své předešlé vysoké škole. Jsou výrazně silnější a intenzivnější. Má to spoustu dobrých aspektů i těch negativních. První semestr je na FAMU velmi náročný, trávíte ve škole většinou svého volného času. Zvlášť pokud přijdete do Prahy z jiného města a nemáte tam žádné vazby. Víceméně nemáte šanci se seznámit s nikým jiným než s lidmi z FAMU, protože jinde čas netrávíte. A vznikají vztahy velmi blízké. Moje scenáristická dílna je mi bližší než většina lidí, která jsem potkala za čtyři roky studia v Brně, protože co je intimnější než každý týden tři hodiny v kuse si navzájem číst vaše vlastní díla. Na druhou stranu vztahy mimo FAMU se lámou. Nemáte na nikoho čas, pořád se jen omlouváte a kamarádi jsou naštvaní. Cítíte se zle, protože nechce být tím člověkem, co se dostal na prestižní uměleckou školu a na jiné kamarády zapomenete. Ale chcete té škole dát všechno. A bohužel za chvíli zjišťujete, že s lidmi z FAMU, kteří mají stejné problémy a zážitky, si rozumíte víc. Jenže uzavírat se v sociální bublině je chyba. To platí  pro každého člověka a pro umělce podle mě ještě mnohem víc. Je dobré se snažit nenechat se světem FAMU pohltit a bavit se i s lidmi, kteří jsou schopní vše vnímat s nadhledem a říct vám, že pět minut brečet kvůli špatně napsané etudě není normální. A jsou lidé s jinými problémy. Myslím, že v tomto mám výhodu hlavně ve svojí partnerce, která si umí z FAMU udělat legraci a i mi říct, že týden ignorovat moji nejlepší kamarádku, protože musím stříhat, je sprosté.

FAMU je láska. Začít studovat na FAMU je jako začít si vztah s tou nejkrásnější a nejpopulárnější a nejinteligentnější holkou ve vašem okolí. Víte, že s ní chce chodit každý a ona si vybrala zrovna vás. A vy ji milujete. Chcete jí dokázat, že si vybrala správně, že si zasloužíte její lásku a tak pro ni uděláte všechno. Najednou nic co po vás chce, není šílené ani divné ani rozmarné, chce to ona a ona si může žádat všechno. Že vám najednou po začátku semestru zmizí nějaké předměty. No a? To je FAMU? Že je sobota tři ráno a vy jste ještě ve střižně. Milujete ji a pro lásku musíte obětovat i spánek a volný čas. Že píšete test a nikdo vám o něm neřekl. Co už? Ona je rozmarná, ale tím je taky okouzlující a ještě máte náhradní termín. Milovat FAMU je důležité. Jinak ji studovat nemůžete. Jenže když někoho milujete, měli byste se naučit ho kritizovat a snažit se ne měnit ale pomáhat mu se lépe vyvíjet. Já to ještě neumím. Zatím jsem ve stadiu, kdy je pro mě moje láska dokonalá. Ale ono to přijde.

FAMU je svoboda. Čtyři roky jsem studovala něco, co mě nebavilo a nenaplňovalo. Nebylo to zlé, poznala jsem tam spoustu zajímavých lidí a to studium mi hodně rozšířilo obzory a změnilo pohled na svět. Ale nechtěla jsem to dělat. Když jsem se hlásila na FAMU, říkala jsem, že to od toho očekávám jedinou věc a to další tři roky dělat to, co chci, co mě baví, co mě naplňuje a mít u toho podporu od školy. A to jsem dostala. Teď asi nemůže mluvit za všechny katedry, ale na mém oboru scenáristika a dramaturgie jsem zatím zažila velikou svobodu. Ano, samozřejmě, že moje texty prochází kritikou a někdy dost tvrdou, ale nikdo mě nenutí psát věci, co nechci, ale naopak v mém stylu a žánru mě velmi podporují a posunují. To je to, co chci. Zlepšovat se ve psaní filmů. Učit se o filmu nové věci, přemýšlet o něm jinak, vnímat ho jinak a i se ho trochu naučit točit. A přesně to jsem dostala.

Žádné komentáře:

Okomentovat